›  Přehled dějin  ›  6 - Křesťanská Evropa

Křesťanská Evropa

• Křesťanství nevzniklo ve středověku, ale dávno před jeho počátkem, v době, kdy římská říše ještě stála na vrcholu svého rozmachu, když se pak o čtyři století později pod náporem barbarských kmenů zhroutila, byly už základy středověkého křesťanství pevně položeny.
• Zásluhu na tom měli především římský císař Konstantin, který křesťanství v říši úředně povolil (313), a císař Theodosius, jenž je povýšil na jediné uznávané náboženství (380).
• Století ato se křesťanství začalo ponenáhlu šířit i mezi Germány, jako jeden z prvních se nechal pokřtít franský král Chlodvík.

• Staré pohanské zvyky; víra v duchy a kouzla, zaklínání nebo krevní msta, jež byly pro barbarské národy typické, byly běžné ješ­tě po několik století.

• Pozvolna se prosazující křesťanské náboženství se muselo přizpůsobit rodící se feudální společnos­ti.
• Ta se v převážné míře skládala z rolníků, kteří žili v trvalé nejistotě způsobené obavami o hole živobytí.
• Ohrožovaly je živelné pohromy, hlado­mory, nemoci i četné války.
• Křesťanství jim nabíd­lo jednu základní jistotu: nad zmatky tohoto světa stojí všemocný a vševědoucí Bůh, který svět řídí po­dle svých záměrů.
• Život i toho nejnuznějšího člo­věka dostal náhle smysl.
• Všichni křesťané měli na­ději, že po strádání v pozemském životě budou odměněni věčnou blažeností po smrti.
• Podmínkou k tomu bylo, že budou žít podle Božích přikázání obsažených v Bibli, především pak v Desateru.
• Dodržování zásad křesťanského života posilovalo i přesvědčení o tom, že všechny spáchané hříchy Bůh nakonec vždy potrestá.

• Církev byla chápána jako společenství všech křesťanů; spojovalo je stejné vyznání víry, vykonávali tytéž obřady.
• Příslušníci církve se dělili na dvě velké skupiny: kněze a laiky, jen kněží směli vykonávat bohoslužby, udělovat svátosti a vyklá­dat slovo boží (kázat); všichni ostatní křesťané, ať prostí anebo vysoce urození, byli laiky.
• Základní jednotkou církevní organizace se stala farnost v čele s farářem, který pečoval o věřící přináležející k jeho kostelu; křtil je, oddával, zpoví­dal je i doprovázel na poslední cestě.
• Faráři byli podřízeni biskupům. Ti spravovali větší celky - diecéze.
• Nad biskupy stáli ještě arcibiskupo­vé, kteří podléhali přímo papeži. Papežem začal být nazýván římský biskup, který získal v církvi nej­čelnější postavení.
• Někteří křesťané se rozhodli žít v uzavřených společenstvích, v klášterech.
• Mniši a jeptišky zde žili odloučeně od ostatních lidí, podřízeni přísným pravidlům mniš­ského života.
• Postupem doby vzniklo mnoho cír­kevních řádů, jejichž činnost byla zaměřena na různé oblasti lidského života (školství, zeměděl­ství, ošetřování nemocných aj.).
• V západní Evropě byl nejstarším z nich řád benediktinů, který založil roku 529 Benedikt z Nursie.
• Jeho charakter vyjadřu­je zásada „Modli se a pracuj!“.
• Prvním sídlem řádu byl klášter Monte Cassino (kasino) v Itálii.

• Křesťanství vzniklo před počátkem středověku a mělo významnou roli v životě středověkého člověka.
• Křesťané věřili v Boha a řídili se Desaterem božích přikázání.
• Základem církevní organizace byla farnost v čele s farářem, který pečoval o věřící, křtil je, oddával, zpoví­dal je i doprovázel na poslední cestě.
• Faráři byli podřízeni biskupům.
• Ti spravovali větší celky - diecéze.
• Nad biskupy stáli ještě arcibiskupo­vé, kteří podléhali přímo papeži.

• Na samém počátku středověku se v křesťanském světě ustálila dvě církevní centra - Řím a Konstantinopol.
• Obě byla sídlem vážených biskupů a tradič­ním sídelním místem římských císařů, oba bisku­pové se zprvu nacházeli pod císařskou ochranou, ale zároveň byli císařům podřízeni
• V Byzanci se na tom nic nezměnilo ani později.
• Konstantinopol­ský biskup - patriarcha - duchovně spravoval vel­kou říši, v níž měl světskou vládu pevně v rukou byzantský císař. Navíc si panovník osoboval právo mít rozhodující slovo také v církvi = v Byzanci se ujal takový řád, v němž nejvyšší moc státní a nej­vyšší moc církevní byly v rukou jedné osoby, panov­níka (césaropapismus).
• Byzantský císař byl ochrán­cem patriarchy, kterého dosazoval a případně i od­volával.
• Mohl také zasahovat do správy církve.
• Svolával koncily (sněmy nejdůležitějších cír­kevních hodnostářů) a předsedal jim.
• Uděloval po­žehnání v chrámu jako biskupové.
• V podstatě však zůstával laikem. Nebylo mu dovoleno sloužit mše, ani udělovat svátosti.

• Postavení římského biskupa bylo odlišné.
• Zápa­dořímská říše přestala existovat a s ní zanikla i císařská moc.
• Na jejím bývalém území vzniklo několik zpočátku dost nepevných barbarských říší a římský biskup se snažil využít politické roztříště­nosti ve svůj prospěch.
• Brzy se začal prosazovat jako představený celé církve a používat označení papež (papa znamená otec, ve smyslu otec všech věřících).
• Své prvenství papežové zdůvodňovali tím, že jejich úřad zastával jako první apoštol Petr, kterého ustanovil do čela církve sám Kristus.
• Proto jsou nadřazeni všem ostatním duchovním.
• Přišli také s názorem, že svět má být řízen dvojí mocí, duchovní a světskou.
• Později přidali ještě zásadu, že moc duchovní musí být moci světské nadřazena a panovnici jsou povinni poslouchat církev.

• V roce 568 ovládli severní a střední Itálii ger­mánští Langobardi a v polovině 8. století ohrozili samotný Řím.
• Papež se obrátil o pomoc do franské říše.
• Král Pipin mu pomohl, a navíc papežství da­roval část území dobytého na Langobardech.
• Tak vznikl církevní stát, nazývaný Patrimonium (dědic­tví) svatého Petra.
• Jeho vládcem byl papež,  hlav­ním městem Řím.
• Tím se však papeži zároveň dostali do područí franských králů.

• ---

  Roku 843 se franská říše rozpadla. Papežství se tak naskytla šance vymanit se z vlivu světských panovníků a prosadit svoje nadřazené postavení nad celou církví.
• Pokusil se o to jeden z nejvý­znamnějších středověkých papežů Mikuláš I., jeho protivníkem se stal patriarcha Fótios [fócios].
• Pa­pež vlastně ani neměl pádný důvod, aby proti němu zasáhl.
• Fótios dokonce uznával stejně jako jeho předchůdci prvenství Říma.
• Přesto ho Mikuláš I. zbavil úřadu (zřejmě jen proto, aby dokázal svoji nadřazenost).
• Fótios se však nehodlal vzdát, zvláště když se na jeho stranu postavil byzantský císař Michael III.
• Energicky odmítl papežovo roz­hodnutí a poprvé v dějinách i svrchovanost papež­ství nad byzantskou církví.

• Patriarcha nakonec ob­vinil papeže z kacířství (nesprávných křesťanských názorů).
• Rozpoutal se ostrý zápas, jenž neměl pou­ze podobu slovních potyček.
• Vedli ho i římští a byzantští duchovní, kteří soupeřili o to, kdo po­křtí dosud pohanské obyvatelstvo Bulharska a kdo bude nově pokřtěné území církevně spravovat a vybírat tam příslušné poplatky.

• V polovině 9. století vznikl v křesťanské církvi mezi Východem a Západem hluboký rozkol.
• Rozdíly v učení, obřadech i organizaci se prohloubily tak, že už je nebylo možné překonat.
• Roku 1054 se dosud jediná všeobecná církev rozdělila na církev západní (nazývanou též římská, latinská či katolic­ká), uznávající za svoji hlavu papeže, a východní (pravoslavnou či ortodoxní) podřízenou konstan­tinopolskému patriarchovi.

• Už na počátku středověku se vytvořila 2 křesťanská centra.
• První bylo v Římě, druhé bylo v byzantském městě Konstantinopolis.
• Římskou hlavou církve byl papež, který usiloval o to, aby se mu podřídila nejen celá církev včetně byzantské, ale také panovníci (králové a císařové).
• Naopak byzantský biskup = patriarcha byl podřízen byzantskému císaři.

• Tyto rozpory vedly v 11. století k definitivnímu rozdělení církve na: